Stručný cerhenický dějepis

Dějiny jsou zrcadlo, v němž spatřujeme činy předků našich, čím se zabývali, v čem pobloudili. Buď nás k činnosti mocně povzbuzují, neb výstrahy nám činí!

- Z kroniky obce Cerhenice, založené roku 1881

Pro každého má jistou cenu, že jeho předkové něco znamenali a byli slušnými lidmi. Mít v rodině a v rodu skvělý vzor, je osud šťastný!

- T. G. Masaryk

Cesta do pravěku

Kdysi dávno, před stovkami milionů let, bylo v našem kraji moře. Zemětřesení posunulo hluboko uložené zemské kry a tak vznikly vysoké a holé hory. Další zemětřesení vytvořilo jezera, u nich rostly pralesy. Podnebí se měnilo, znovu se dávaly do pohybu zemské desky, sopky soptily, vodu střídala souš, přišla doba ledová a doba kamenná.

Poslední doba ledová skončila asi před 10 000 lety. Do kraje se vrátil hluboký listnatý les a zvěř. První zemědělci přišli zřejmě od východu v 5. tisíciletí před naším letopočtem. Svědčí o tom nálezy v Milčicích, Pečkách, Ratenicích, Sokolči a na dalších místech. Lidé káceli les, aby získali prostor na pole a louky, aby mohli postavit dřevěná obydlí.

Začátkem 2. tisíciletí př. n. l. přinesla únětická kultura bronz, lidé stavěli větší sídla, například na velimské Skalce. Objevili se lidé mohelnicových polí, později lužických popelnicových polí (mrtvé spalovali na hranicích a popel ukládali do keramických nádob, popelnic ), přichází lid knovízské kultury.

Koncem 2. a v první polovině 1. tisíciletí př. n. l. bychom u nás potkali první keltské kmeny, stáda koní a řemeslníky, zpracovávající v malých pecích železo. Vznikají sídla opevněná (nedaleko Plaňan) i řada sídel bez opevnění.

O čilých obchodních vztazích s římskou říší svědčí nález 25 mincí vyoraných mezi Cerhenicemi a Dobřichovem.

Postupně přicházejí také bojovné germánské kmeny. O tom všem zasvěceně, zajímavě a podrobně vypráví Václav Ziegler v nedávno vydané knize Přírodou Pečecka.

Ve 3.- 4. století vzniklo poblíž Cerhýnek velké sídliště. V místě zvaném Třebická, na ostrohu nad potokem Výrovkou, bylo v letech 1890 a 1891 nalezeno přes 100 hrobů. Byla to nevysoká pláň písčitá od výšiny radimské k Cerhenicům. Dříve si tam dělníci skopávali chudičká pole na brambory. Ale nedařilo se tam ani obilí, ani bramborům. Proto dal vrchní správce pan Jan Vaněk vysázeti výšinu třešněmi, napsal v roce 1895 archeolog a spisovatel Kliment Čermák. Mužem, který vedl vykopávky, byl profesor Josef Ladislav Píč.

Další desítky hrobů i se stopami sídliště odkryl prof. Píč v roce 1896 nedaleko dobřichovského kostela, na kopečku odedávna zvaném Pičhora. Pocházely z 1. a 2. století našeho letopočtu a byly tedy starší než z Třebické. Když později prof. Píč dobu římskou v Čechách (1. - 4. stol. n. l.) popisoval, rozdělil ji na starší období pičhorské a mladší třebické, celá kultura pak byla označována jako dobřichovská.

V Cerhenicích byly kostrové hroby s bronzovými ozdobami objeveny v nejsevernější části Na horkách, jižněji pak žárové pohřebiště s popelnicemi z doby lužické kultury.

Desáté století přineslo rozvoj křesťanství, na kraj měl významný vliv sv. Vojtěch, druhý pražský biskup, a v době jeho působení byl založen dobřichovský kostel zasvěcený Nejsvětější Trojici, další kostely vznikly ve Vrbčanech, Žabonosech, později v Plaňanech, Velimi a dalších místech.

Na krátkém výletu do dávných dob musíme připomenout jméno MUDr. Františka Dvořáka, autora knihy Pravěk Kolínska, která vyšla v roce 1936. Podívejme se, co zaznamenal o nálezech z doby bronzové (2200 – 700 př.n.l.) v Cerhenicích, kde prováděl vykopávky v roce 1931: V místě zvaném "Za šraňkama" (na poli F. Kopeckého z čp. 44, napravo od silnice vedoucí k Radimku) jsem nalezl 23 hrobů. Byly v nich četné džbánky a baňaté nádoby s charakteristickým třásňovým dekorem, misky s malými oušky a vzácná amfora, ozdobné předměty - dva náhrdelníky z vápencových korálků a drobné bronzové kroužky. Skrčené kostry byly ukládány na pravém boku, hlavou k jihu, nohama k severu a vedle jednoduchých pohřbů s jednou mrtvolou jsme zde nalezli i hromadné hroby s 2-3 kostrami. Časté byly i pohřby vsedě... Ve dvou hrobech jsem nalezl lebky trepanované pravěkým lékařem (pravděpodobně lidí duševně úchylných - šílenci, lidé trpící padoucnicí) a z rány vykroužená částka kosti byla uchována jako drahocenný amulet. Jeden z hrobů byl již v dávných dobách otevřen a kosti roztříštěny a rozmetány po okolí... V nedalekých Cerhýnkách vykopal prof. Píč několik hrobů z téže doby.

S nálezy v místě zvaném Za šraňkama byl František Dvořák jistě spokojený, ovšem ve zmíněné knize si také postěžoval: Rozsáhlý hřbitov z doby knížecí (6. – 11. století) byl rozrušen při vybírání písku na cerhenických Horkách. U četných koster se vyskytla obvyklá keramika i bronzové ozdoby, které však byly kromě několika drobností zničeny nebo poškozeny. Prof. Píč chtěl zde před časem kopati. Tehdejší majitel pozemku však výzkumu nepřál, a tak i poslední zbytky bohatého pohřebiště, které ještě mohly býti probádány, přišly nazmar.

Do doby kultury popelnicových polí ( zhruba 13. - 8. stol. př. n. l.) patřily také nálezy na zahradě pana Cabrnocha v Cerhýnkách, kde MUDr. Dvořák objevil hroby s hojnými střepy, ze kterých byly slepeny štíhlé nádoby velmi ladných linií a jemné práce. V jedné jámě, která byla kdysi hrnčířskou dílnou, nalezl jsem ještě hliněný rošt pece s četnými otvory. Také jáma, naplněná v dolní části popelem a ohořelým dřívím, v horní části pak hliněnými nádobami, se zachovala do našich časů ve stavu, v jakém ji opustil galský hrnčíř před více než 2000 lety. Tyto nálezy už patří do kultury stradonické a pičhorské. Opodál byla vykopána kostra s železným mečem, za panským ovčínem pohřeb s náramkem a sponou a na staveništi p. Němce ženská mrtvola s železným kroužkem a dvěma bronzovými, šnekovitě zdobenými kruhy...

K dalšímu archeologickému průzkumu došlo v Cerhenicích na jiném místě téměř o půlstoletí později, v roce 1973. Cílem bylo poznání slovanského osídlení od 2. poloviny 9. až do počátku 10. století a provádělo ko Muzeum Kolín ve spolupráci s Archeologickým ústavem ČSAV v Praze.

Na začátku byla, jak to bývá, náhoda: Při odklizování ornice v písečníku JZD traktorista Kamil Bříza objevil svědky dávných dob. Byly to žárové hroby z doby keltské. Byl k tomu zavolán pracovník muzea v Kolíně, který nález určil a pozůstatky odvezl do muzea… Nález blíže určen a zjištěno, že jde o jeden objekt kultury mohylové, dva objekty kultury bylanské, žárové hroby kultury knovízské a sídlištní objekty ze střední doby hradištní, zaznamenává cerhenická kronika. Otázka existence hradiště v Cerhenicích bude v příštích letech řešena sondáží domnělého jižního valu, který se rozkládá v prostoru asi 100 metrů severovýchodně od kostela.

Výsledky prokázaly, že se v prostoru jihovýchodníko konce obce v uvedené době rozkládala slovanská vesnice, v 10. nebo počátkem 11. století se osídlení posunulo k dnešnímu středu obce. Mezi nejzajímavější nálezy patřila velká jáma baňkovitého tvaru, která sloužila na uskladnění obilí. Doba hradištní spadá mezi 8. a počátek 13. století. Mohl být tedy v Cerhenicích již začátkem 12. století první pivovar v Čechách?

První zpráva o Cerhenicích

Jméno Cerhenice mělo původně tvar Crhynice, tedy ves lidí Crhyňových. Crh nebo Crha bylo domáckým tvarem osobního jména Cyril. K místnímu jménu pronikla nejdříve k r doprovodná samohláska obdobná samohlásce v druhé slabice a tak vznikly Cyrhynice, později se v druhé slabice y změnilo v hlásku e a nakonec se e objevilo i v slabice první a ustálilo se dnešní jméno Cerhenice.
V roce 1118 měl být v Cerhenicích založen první panský pivovar v Čechách a možná v celé Evropě. Názory odborníků se však různí, písemné doklady zatím chybějí.

Ve 13. – 15. století byly Cerhenice střídavě v držení drobné šlechty.V písemných památkách se objevují poprvé v roce 1295 jako sídlo vladyky Oldřicha z Cerhenic (Ulricus de Chyrhinitz). Kolem roku 1345 byly v Cerhenicích tři statky - Peškův, Ješkův a Heřmanův. Později byla vybudována i tvrz, která stávala na místě někdejšího pivovaru. Roku 1379 se ve starých zápisech objevovalo jméno Bohuňka Hájka z Cerhenic, který byl panošem vyšehradského probošta Jana Soběslava. Jedním ze zástupců převora dominikánského kláštera v Kolíně byl v letech 1381-1401 Jan Crhyně.

V průběhu let se držitelé statků i dvora střídali, z přehlídky jmen připomeňme Hracha z Cerhenic, Pavla z Cerhenic, Jana Hůrku (jindy je uváděn také jako Jan, řečený Horka), kterému patřila cerhenická tvrz za časů krále Jiřího z Poděbrad. V Jiříkově vojsku, které dobylo Prahy, byl i Bernart z Cerhenic. Jím končí řada těch, kteří se po zdejší tvrzi jmenovali.

Ve 14. století se v Cerhenicích a Dobřichově pěstovala vinná réva.

Když Jan Hůrka zemřel, připadla roku 1474 tvrz i ves králi Vladislavovi a od něho si ji pro sebe a svého syna Hynčíka vyprosil Bernart Bírka z Násilí. S tím se však nechtěla vdova po Janu Hůrkovi Eliška ze Střížkova smířit a u dvorských úředníků hájila své nároky tak obratně, že jí po roce tvrz připadla zpět. Znovu se vdala, vzala si pána z Dražovic a měla s ním syna Mikuláše. Jejím třetím mužem se pravděpodobně v roce 1481 stal Kryštof Košín z Košíně, který pak byl pánem na Cerhenicích v letech 1481-1493.

Mikuláš Cerhenský z Dražovic se do Cerhenic vrátil před rokem 1504. Roku 1512 založil velký rybník Klenot mezi Dobřichovem a Cerhenicemi. Jeho délka byla přibližně 3,2 a šířka 1,3 km, plocha asi 416 ha. Kromě Cerhenic mu patřily také dům a dvůr v Kolíně, dům v Praze, vsi Dobřichov, Lipec, Radovesnice a Domanovice, dvůr v Pečkách a Ratenicích a krčma v Blince. Nakonec se zadlužil tak, že téměř o všechno jmění přišel. Jeho matka Eliška ze Střížkova si však Cerhenice nejen udržela, ale dosáhla i povýšení na městečko.

V roce 1524 sepsala závěť a odkázala svůj majetek vnukům Janovi a Burianovi, synům Mikuláše. Co k majetku patřilo? Tvrz Cerhenice s poplužním dvorem, s dědinami, lukami, štěpnicemi a vinicemi, s rybníky, lesy a vrbinami, celé městečko Cerhenice, Popovice, dnes už dávno zaniklá ves u Velimi a dvory v Cerhýnkách, Ratenicích a Pečkách. Pokud by vnuci Mikuláše předčasně zemřeli, měly Cerhenice připadnout Jindřichovi z Košíně, jejímu synovi z manželství s Kryštofem z Košíně. Mikuláš měl celý majetek spravovat do konce svého života.

Mikuláš z Dražova měl kromě synů i dceru Alenu, kterou si vzal za ženu David Střela z Rokyc. Patřilo mu několik statků a dvorů a roku 1550 převzal od Aleniných bratrů Cerhenice. David Střela neměl jako zeman dobrou pověst a patřil mezi výtržníky a rváče. Jeho statky Cerhenice, Krucemburk a Štěpánov po něm zdědil syn Mikuláš Střela.
V roce 1592, krátce před svou smrtí, sepsal Mikuláš Střela závěť. Od krále Rudolfa II. měl dovoleno, že svým majetkem může nakládat libovolně. Stanovil proto, že v případě jeho smrti bude až do dospělosti synů Davida a Purkharta spravovat Cerhenice jeho žena Johanka ze Sloupna. Josef Tůma v knize Paměti osad na Kouřimsku, vydané v Kolíně roku 1915, k závěti dodává: O synech svých ustanovil, aby každý z nich v deseti nebo ve dvanácti letech ven ze země dán byl a to v místa náležitá, kdež by učení podobojí dobré a křesťanské bylo. Který ze synů doroste, měl se hned statku ujati a vydati matce polovinu svršků a klenotů.
Paní Johanka spravovala Cerhenice až do roku 1602, kdy se také znovu provdala. K Cerhenicím již tehdy patřily celé Ratenice.

Od roku 1588 měla v Cerhenicích sídlo Jednota českých bratří. Poznávacím znamením byla podoba beránka v prstenu. Správcem sboru byl od zmíněného roku až do své smrti v roce 1605 bratr Pavel Černý. Jednota českých bratří vznikla v 15. věku v lidu selském. Svou věrouku založila na spisech Petra Chelčického... Byli stíháni, Pikartů jim přezdíváno, ale přece jich stále přibývalo. Své chrámy měli v Bydžově, Chlumci, Cerhenicích, Brandýse a Mladé Boleslavi. Pod ochranou pánů Krajířů z Krajku i zámeckých hejtmanů v Lysé a Poděbradech, též též vrchností po vsech, dosáhli v první polovici 16. věku v Polabí největšího rozkvětu. Stráň, kde chrám stával, posud se zve Na beránku, píše František Čečetka v knize Zlatý prut z roku 1913.

Mikulášův syn David nežil dlouho. Studoval v Londýně a v roce 1598 zemřel na „horkou nemoc“. Cerhenice pak spravoval Purkhart (někdy je uváděn také jako Purkhardt nebo Burkhardt) Střela z Rokyc. Otcovské statky ještě rozmnožil a na místě staré tvrze vybudoval nové panské sídlo. Dosvědčoval to letopočet 1618 nad hlavním vchodem. Novému sídlu se říkávalo také zámek. Stál na pokraji rybníka, hlavní průčelí bylo obráceno k jihu do zahrady, nazývané Kořenářka. Josef Tůma místo začátkem 20. století navštívil a popsal: V přízemí nalézáme mohutně klenuté sklepy a krásnou, rozsáhlou místnost 24 x 9 metrů, úhledně sklenutou na pilíře středem postavené, druhdy za čeledník sloužící. V prvém patře vstoupíme z chodby do prostorných klenutých pokojů a dále do mázhausu o trámovém stropě. Odtud vedou kované dveře do komor, z nichž větší otevírá se k severu do čtverhranné, ze stavby napolo vystupující věže. U okénka věže spatřujeme v omítce vyškrábané nápisy: ANNO 1659. DNE 15 JANUAR DOSTAL SEM SE JAK ZIV DO ZALARE SKRZE POCHLEBNIKA LHARE ZUSTAVAL SEM V NEM 9 NEDIEL A 3 DNI ZAPLAT PAN BUH... Okenní rámy venkovské jsou z červeného pískovce nučického a na zdech leckde postřehneme stopy škrábaných ozdob spirálovitých. Vrchní patro zámku a věže bylo prý sneseno. V údolí nad zámkem bývaly 3 rybníky a výtok jejich odděloval zámek od příjezdu, jak posud lze rozeznati.

Na Hromnice roku 1611 se na Pražském hradě sešel generální sněm. Purkhart Střela z Rokyc je tu uváděn již jako příslušník panského stavu. Byl také jmenován mezi pány, kteří měli podle usnesení stavů a po dohodě s císařem „pro nynější nebezpečí“ vyzvednout 6. února 1611 na Karlštejně korunu, klenoty a privilegia a převézt je na Pražský hrad.

Koncem ledna 1613 přijel do Cerhenic Šimon Podolský, "císařův služebník v umění geometrickém a měřič zemský v Království českém", aby změřil obvod a zakreslil polohu rybníka Klenot. Mapu nadepsal Rybník Klínot jinak Cerhenský řečený. Měl tehdy obvod 6,5 km a byl 3 metry hluboký. Na mapě z roku 1781 je jeho rozloha ještě menší a je označený podle domku při výpusti česko-německy jako Domek Teich - tedy Domecký rybník.

V době povstání české šlechty proti Habsburkům se roku 1618 Purkhart Střela postavil na stranu nekatolických stavů, měl ve stavovské vládě dokonce funkci komisaře. O rok později podpořil volbu kalvína Friedricha Falckého za čského krále. Odbojné české stavy však byly katolickým vojskem v bitvě na Bílé hoře 8.listopadu 1620 poraženy a Friedrich Falcký uprchl s celým dvorem ze země. Purkhart Střela nepatřil mezi předáky "ohavné rebelie" ani mezi 27 českých pánů, kteří byli 21. června 1621 popraveni na Staroměstském náměstí. Ale jako celá řada dalších účastníků odboje byl odsouzen ke ztrátě všeho jmění. Císař Ferdinand II. mu však udělil 3. listopadu 1622 milost a tvrz s městečkem Cerhenice, Štěpánov a Krasoňovice, zámek a městys Krucemburk, tvrz a ves Libodřice a starý dvůr v Ratenicích propůjčil do takzvaného manství, což Purkharta zavazovalo k věrnosti a k pomoci ve válce.
Císařským patentem z 9. dubna 1624 byla v zemi zakázána nekatolická vyznání. Mezi kolínskými měšťany byla většina nekatolíků. O rok později se dověděli, že mají čtyři měsíce k obrácení na správnou víru, jinak se musí z města vystěhovat.
Purkhart Střela zemřel roku 1627 a byl pohřben v dobřichovském kostele. Jeho žena Sabina, rozená z Vchynic, vychovávala děti v náboženství katolickém. Dosáhla tak toho, že statek Cerhenice byl v roce 1629 vyňat z manství a opět zapsán do zemských desek. Přežila svého muže o pouhé tři roky a jmění odkázala synům Rudolfovi a Vilému Oldřichovi, kteří si roku 1638 otcovské dědictví rozdělili.Vilém Oldřich Střela získal statky Cerhenice, Ratenice a Štěpánov, jeho bratr zbytek. Ve smlouvě o dělení je záznam o robotních povinnostech poddaných na cerhenickém panství: Povinni jsou, kde se jim poručí, seno a votavy voziti, na popluží panském na zimu i na jaře vorati a vláčeti; jsou též povinni obilí do stodoly panské voziti, konopí trhati a proso plíti, hnůj ze dvora na dědiny panské voziti, ovce pásti a sříhati, při této povinnosti se jim strava dává. Z té doby se také dochovalo první jméno kantora v cerhenické škole – Jana Podskalského.

Třicetiletá válka, která začala zmíněným odbojem českých stavů, postihla i Cerhenice. Panství bylo císařským i nepřátelským vojskem několikrát vypleněno, požáry zničily většinu stavení.

Z roku 1648 pochází první zmínka o cerhenickém hostinci.

V Soupise poddaných podle víry z roku 1651 uvádí Vilém Střela z Rokyc na celém cerhenickém panství 120 osob, děti byly zapisovány až od deseti let. Katolíků bylo jen 52, ostatní zaznamenává jako nekatolíky "s nadějí na obrácení". Na panském dvoře v Cerhenicích a Ratenicích bylo z 38 lidí pouze 9 katolíků. Jaká povolání se tehdy na tvrzi a ve vsi vyskytovala? Hofmistr, kuchař, písař, sládek, zahradník, šafář, ovčák, pacholek, děvečka, kovář, ouředlník, kramář, sedlák, podruh, chalupník, tkadlec, tesař. Příjmení ještě nebyla obvyklá, křestní jméno doprovázela jen vyjímečně: Jan Tesař byl skutečně tesařem, Jiří Lenoch podruhem, tedy nádeníkem u sedláka, Matěj Kloud zahradníkem, Jan Svoboda sedlákem.

Opatření proti nekatolíkům znovu pokračovala po třicetileté válce. Na Kouřimsku už ve většině panství převládali katolíci, v Cerhenicích bylo více nekatolíků. Museli ukrývat protestantské knihy, občas pořádali tajně mše.
Berní rula z tehdejší doby uvádí, že nejvíce strychů půdy měl ze sedláků Pavel Bohanský (84), pak Lukáš Syrovej, Jan Jiřínek a další. Sedláků bylo celkem 15, měli dohromady 46 potahů, 55 krav, 24 jalovic, 84 ovcí a 37 sviní. Chalupníci, například Tomáš Čihař, pavel Kozel, Jakub Čert, Václav Hořčička další čtyři neměli potahy, ale 25 krav, 14 jalovic a 13 sviní. Dohromady jim úředníci napočítali necelých 60 strychů pozemků, stejně jako vlastnil třeba Mikuláš Němec nebo Jiřík Choděra. Jitro (strych) představoval 28,372 aru, ar je 100 m˛.

V roce 1661 začal psát dobřichovický farář Jiří Ignác Petricius Mšenský první matriku. Obsahuje jména pokřtěných dětí, jména snoubenců, kteří byli v kostele oddáni, i "Album mortis, to jest knihu poznamenání všech v Krista věřících dušiček, kteréž jsou... nad Dobřichovem prostředkem smrti z tohoto světa vykročily a tu při témž kostele své kosti složivše, na den svého oslavení očekávají". Časem setřelá místa jsou mnohdy nečitelná, některé zápisy téměř úplně zmizely. Zajímavé je procento nemanželských dětí, i přes veškeré tehdejší církevní i světské tresty (ztráta podílu na chalupě pro děvče "zmrhané", zápis incognito v kolonce pro otce). Alespoň jeden příklad z knihy křtů: Dne 19. Novembris 1679 pokřtěn syn Ondřej, otec poběhlý. Kmotr: Jiřík Charvát z Cerhenic, Jan Čermák z Malých Cerhýnek, Mandalena, Samuela Procházky dcera.

Kromě dobřichovického kostela, o němž se první zmínka objevuje již v roce 1352, byly soukromé kaple v radimském a cerhenickém zámku.

Vilém Střela neměl se ženou Johanou Ludmilou potomky. V roce 1667 prodal statek Štěpánov a usídlil se trvale v Cerhenicích. Roku 1678 se mu podařil mimořádný čin - u císaře Leopolda I. vymohl pro své poddané výsadu na čtyři trhy výroční (na svatého Matěje, Vojtěcha, Víta a Václava) a týdenní trh ve středu. Originál listu je uložen ve Státním okresním archivu v Kolíně.

V polovině prosince 1686 zrušil Vilém Oldřich Střela deset let starou závěť a nechal sepsat závěť novou. Pominul v ní své strýce Františka Oldřicha a Václava Norberta z Vchynic a tetova a statek Cerhenice a Ratenice, část Nesměně i Kravařský mlýn odkázal Adolfu Vratislavovi hraběti ze Šternberka, pánu na Zásmucích, Hošticích, Maloticích a Pučerách. Proč k nečekané změně došlo? Důvodem byl dlouholetý spor, který vedl Vilém Oldřich Střela kvůli dědictví po svém bratru Rudolfu Václavovi, který zemřel svobodný už v roce 1650 a odkázal Krasoňovice jezuitům a Krucemburk s Libodřicemi své sestřenici Marii Alžbětě Berkové z Vchynic. S tím Vilém Oldřich Střela nsouhlasil, u zemského soudu svůj nárok prosadil, dvorní kancelář však rozhodnutí jeho bratra potvrdila. Na soudní výlohy obětovala hodně peněz i Johanna Ludmila Střelová. Konečné rozhodnutí mělo neblahý vliv na její zdraví, posléze onemocněl také Vilém Oldřich Střela. Proto se v nové závěti rozhodl pominout veškeré příbuzenstvo a odkázal své jmění člověku cizímu. V dobřichovickém kostele kromě toho složil částku, za kterou bude každý pátek a sobotu za jeho duši sloužena mše. Nařídil také, aby šest chudých poddaných z jeho panství dostalo týden co týden po sedmi krejcarech. Za to se museli každou sobotu před obrazem Panny Marie na schodišti cerhenického zámku modlit růženec. Pán na Cerhenicích zemřel jako poslední svého rodu roku 1689.

Po smrti hraběte Adolfa Vratislava ze Šternberka začátkem září 1703 zdědil Cerhenice jeho syn František Damian. K panství patřily chmelnice, tři rybníky, tři mlýny mimo Cerhenice, několik krčem a domy v Cerhenicích, Dobřichově, Radimku a Přebozech. V roce 1718, rok před smrtí Františka ze Šternberka, sídlili v Cerhenicích jen hospodáři, kteří měli různý počet strychů půdy. Řemeslníci měli chalupy na Novém Městě, mezi nimi i švec Jan Friedštejnský, předek slavného zápasníka Gustava Frištenského.

V roce 1718 lehlo celé městečko popelem, říká Josef Tůma v Pamětech osad na Kouřimsku. V nálezu Tereziánského katastru, soupisu poddanské půdy z roku 1719, je však uvedeno, že městečko vyhořelo jen částečně. Katastr uvádí 18 hospodářů, díky výhodné poloze na vídeňské zemské silnici 13 řemeslníků, jednoho šenkýře na panské hospodě a 6 chalupníků. Chmelnice měla v roce 1713 rozlohu 2,2 strychu, vinice však byla podle zmíněného katastru již 24 let pustá a zarostlá travou.

Nástupcem hraběte Františka Damiana se stal František Filip hrabě ze Šternberka. Když dospěl, ujal se 12. října 1729 Zásmuk, Chocenic, Častolovic i Cerhenic s Ratenicemi a připojil k nim také Břežany. Žil většinou v cizině, kde zastával důležitá vyslanecká místa. Jeho manželka Leopoldina nechala v roce 1734 za 1052 zlatých postavit na Beránku kostelík sv. Jana Nepomuckého. Hlavní oltář z roku 1853 představuje sv. Jana Nepomuckého, kterému je kostel zasvěcen, po jeho stranách jsou sochy sv. Václava a sv. Leopolda. Nad vchodem a na hlavním oltáři nalezneme znak hraběnky Leopoldiny ze Šternberka a hraběte Františka Filipa. Jeden zvon pocházel z roku 1747, druhý byl přelit ze staršího puklého zvonu. Kostel vysvětil v roce 1735 poděbradský děkan Antonín Gottfried Molinari.

O pískovcovou sochu Panny Marie na náměstí se v roce 1745 také zasloužila Marie Leopoldina ze Šternberka.

Císařovna Marie Terezie chtěla v Praze na Hradčanech založit Ústav šlechtičen a rozhodla, že bude podporován z výtěžku hospodaření panství Cerhenice, Karlštejn, Ledeč a Milín. Byl určen pro „chudobné šlechtické slečny z vyšších stavů“. Proto koncem listopadu 1757 pověřila hraběte Filipa Krakovského z Kolovrat a ten cerhenické panství za 230 000 rýnských zlatých od hraběnky Leopoldiny ze Šternberka, která zastupovala svého muže hraběte Františka Filipa, zakoupil.

V berní rule, soupisu pozemků za účelem zdanění, zahrnoval velkostatek 1171 strychů půdy, 19 osedlých (sedláků) a 5 míst – Cerhenice, Ratenice, Radimek, Blinku a Nučice. V červnu 1757 proběhla bitva u Kolína. Z vrchu u Nové Vsi ji sledoval i král Friedrich Falcký. Rakouský maršál Leopold Daun zvítězil nad pruským králem, který ztratil na 13000 mužů. Den se stal "znovuzrozením habsburské monarchie" a přinesl i osvobození Prahy z nepřátelského obležení.

O rok později, 17. července 1758, se v Cerhenicích narodil průkopník české historiografie, básník a prozaik, znalec hudby, překladatel, správce strahovské knihovny a archivu a člen Královské české společnosti nauk Jan Bohumír Dlabač.

V roce 1791 začala stavba nového cerhenického zámku. Žádné podrobnější zprávy nebo doklady o stavbě se v archivech ani odborných publikacích zatím nepodařilo nalézt. Jiné prameny uvádějí dokonce letopočet 1770 nebo 1797… Soupis šlechtických rodin, jejichž příslušnice žily v pražském Tereziánském ústavu šlechtičen, zmiňuje známá jména, například rod Kinských z Vchynic a Tetova, Kolowratů Krakovských, Lažanských, Martiniců, Radeckých, Schaumburgů, Vratislavů z Mitrovic, Žerotínů. Některé šlechtičny mohly v letním období pobývat na cerhenickém zámku.

Za selského povstání v březnu 1775 táhli sedláci od Pardubic ku Praze a udeřili také na cerhenský zámek. Přinutili vrchnostenské úředníky, aby jim vydali potvrzení, že na poddaných už nebudou vyžadovat žádnou robotu. Povstání uspíšilo vydání robotního patentu Marie Terezie v roce 1775. Následně byl vydán příkaz, aby všechny pozemky a luka při císařských, nadačních a městských dvorech byly rozděleny na menší usedlosti. Týkalo se to také cerhenického a ratenického dvora. V roce 1789 byla robota nahrazena peněžitými dávkami. Tehdy bylo obvyklé, že sedláci robotovali s koňmi tři dny v týdnu a od svátků sv. Jana do Václava museli vykonávat ruční robotu rovněž tři dny v týdnu. Chalupníci robotovali ručně dva a půl dne týdně, domkáři a podruzi 13 dnů v roce. O novém robotním systému (podle ředitele císařských panství a dvorního rady Františka Antonína Raaba se mu říkalo raabovský nebo také raabizace) se zmiňuje písmák František Vavák z nedalekých Milčic ve svých Pamětech: Dne 28. prosince 1776 v sobotu oznámeno na zámku poděbradském i na jiných císařských panstvích, že již od nového léta všecka robota přestane a více odbývati se nebude. A k roku 1777: Na zdejším panství i jiných císařských panstvích ti, kteří ode dvorů pole rozebrali, na překot sobě stavení stavěli… v kraji tak vznikla řada nových vsí.

Roku 1791 vydal Josef II. toleranční patent o náboženské snášenlivosti. V Cerhenicích se tak svobodně přihlásilo k evangelické církvi 6 obyvatel s rodinami. Před vydáním patentu byli evangelíci označováni jako kacíři nebo bludaři. Například v roce 1771 byl pro podezření z příslušnosti k jiné církvi tvrdě vyslýchán švec Vojtěch Sojka z Cerhenic. Navštívil ho jezuita Vít Šantl a zabavil Špalíček Kašpara Motěšického ukrytý ve střeše a Modlitby s přípravou k smrti Jana Tasicia, schované v posteli pod slámou. Ve stejném roce sdělil dobřichovský farář biskupské kanceláři do Prahy, že Jan Mirovský z Ratenic se přiznal k přechovávání a čtení kacířských knih a že svého činu hořce litoval. K přechovávání zakázaných českých knih se přiznala také vdova po Martinu Mendlovi z Cerhenic.

Císař Josef II. býval lidem nazýván osvíceným a pokrokovým panovníkem. Jedním z jeho významných činů bylo zavedení nového katastru, který dostal jméno josefínský. Cílem bylo zavedení popisných čísel všech usedlostí a označení pozemků a lesů topografickými čísly.Ve starých pozemkových knihách bylo například pole Jana Němečka označeno tak, že "leželo mezi polem Matěje Kolaříka a loukou vdovy Haramzový" nabo louka Františka Bradáče se nacházela "mezi panským vrchnostenským polem a porostlinou Jana Králíčka". Usedlosti na venkově nesly jméno prvního známého držitele gruntu, i když se třeba z obce již dávno vystěhoval, nebo jeho rod ve vsi vymřel.
V Cerhenicích začalo pořizování katastru 22. června 1785. Pro zavedení katastru Josefa II. byly pořízeny zvláštní knihy, do nichž zapisovali úředníci v přítomnosti zůstupců obce všechna data, získaná měřením. Cerhenickou obec zastupoval Jan Mezkař, rychtář, Pavel Vlasák, starší obecní a tři zvolení zástupci - Matěj Honejsek, Matěj Taránek a Jan Kopecký. Poslední dva neuměli psát. Do knihy bylo zapsáno popisné nebo topografické číslo, jméno držitele usedlosti nebo pozemku, výměra podle sedláků na sáhy, výměra úřední na jitra a sáhy s udáním výnosu obilí na měřice (žita, ovsa, ječmene a pšenice), výměra luk s výnosem sena a otavy na centýře, výměra vinic a lesů s výnosem dřeva měkkého nebo tvrdého.

Cerhenice byla obcí katastrální, připojenou obcí Radimek. Pro názvy pozemků byla vybrána jména již vžitá a po staletí používaná. Samotné měření bylo poměrně nepřesné, úředníci používali latě dlouhé jeden sáh a řetízku dlouhého 10 vídeňských sáhů. Výsledky každodenní práce museli večer podepsat zástupci obce a vrchnosti. Dnešní popisné číslo 1 však nemusí označovat nejstarší dům v obci. Úředníci totiž postupovali tak, že za základ popisu domů označili jeden dům na náměstí nebo návsi a od něho pokračovali s číslováním většinou dokola kolem návsi tak, až přišli opět k domu označenému číslem 1. Když dokončili práci na návsi, očíslovali domky, stojící porůznu v jiných částech obce.

Z dobřichovického kostela vycházela několikrát do roka náboženská procesí do Cerhenic a Ratenic. Například 7. května 1826 zaznamenal tehdejší farář do pamětní knihy: Srdečná radost byla to pro mě, že lid katolický tak hojně a horlivě této pobožnosti se zúčastnil. Celý předcházející týden každého dne na sta kajících k sv. pokání přistupujících se počítalo, a pak při procesí takové množství lidu bylo, že první pod vrchem u Cerhenic a zadní pod vrchem u Dobřichova byli a všichni po dvou v řadách největším pořádku šli.
Do roku 1843 se městečko rozrostlo na 130 domů a 815 obyvatel. V blízkosti Ratenic, na území bývalého Domeckého rybníka, bylo 1. října započato se stavbou železnice. Zásluhou ředitele statku Jakuba Webera a dobřichovského faráře Karla Hůlka byla na pozemku vrchnosti postavena nová dvoutřídní škola.

Od parochodu do konce 19. století

První parochod, tedy vlak z Olomouce do Prahy měl oficiálně vyjet 20. srpna 1845, zkušební jízdu parovozem však inženýr Jan Perner řídil už 4. srpna. Pravidelné jízdy vlaku byly zahájeny 1. září a brzy se ukázalo, jaký význam pro všechny přilehlé obce, městečka a města železniční trať má a bude mít i v budoucnu.

Přichází revoluční rok 1848. Poddaní z cerhenského panství zaslali 21. května Národnímu výboru v Praze požadavek, že chtějí být zbaveni všech závazků a jiných břemen. List za ně podepsali cerhenický sedlák Jan Žert a ratenský rychtář Tomáš Zourek. Císařským patentem z 28. března 1848 byla zrušena robotní povinnost nejdéle do roka, to znamená do 31. března 1849, a to za „přiměřenou náhradu“. Slovo nejdéle si většina sedláků vysvětlila tak, že přestali robotovat okamžitě, z kostelů zavlály prapory a lidé zpívali písně o konci roboty a „Loučení se sedláka s pánem“. Nejen to – na panských polích se pásl selský dobytek, kácelo se dřevo ve vrchnostenských lesích, pořádaly se výlovy panských rybníků i hony. Byl to smutný rok 1848 a 1849… Nejen bolestné, ale spolu směšné to bylo, když lidé, totiž domkáři a podruzi o pole farní se napřed dělili a mezi sebou prali a bili. Pole pobrali, desátky již nikdy neodváděli, stěžoval si dobřichovský děkan Hůlek.

Už v 1. polovině 19. století se v Polabí rozšířilo pěstování cukrovky. Byly proto vysušeny četné rybníky, mezi nimi i Klenot. V tomto případě však byla dalším a možná rozhodujícím důvodem stavba železniční tratě Praha-Olomouc. Na vojenských mapách z roku 1851 je již trať zakreslena, zmizel les na dobřichovské straně, který byl na mapách o deset let starších. Jediný svědek někdejšího rybníka, dům nedaleko trati mezi Cerhenicemi a Pečkami, zůstal stát dodnes.

V roce 1864 byl založen Rolnický cukrovar. První kampaň proběhla o tři roky později.

V prusko-rakouské válce utrpěla 3. července 1866 rakouská vojska rozhodující porážku v bitvě u Hradce Králové, přesněji u Sadové. Pruské vojsko pak postupovalo od 8. července směrem ku Praze.

V roce 1868 se na okresním zastupitelství v Kouřimi poprvé jednalo o stavbě nové okresní silnice z Ratenic do Cerhenic a z Cerhenic k hranicím kolínského okresu u Velimi.

V roce 1877 vypukl v obci velký požár. Hořelo u Horelů, Voláků a Němců. Stavení krytá šindelem a došky zcela shořela, oheň se podařilo uhasit až k ránu. Vody byl nedostatek, muži ji čerpali rumpálem, vylévali do džberů a nosili k ohni. Hasit pomáhali i dělníci z cukrovaru s ruční čtyřkolovou stříkačkou, kterou zapůjčil nový majitel cukrovaru Albert Šebetovský. Obsluhovalo ji na každé straně šest mužů. Vodu čerpali z rybníčku u cukrovaru. Požár přispěl v roce 1878 k ustavení Sboru dobrovolných hasičů.

Podrobný seznam míst v Čechách, vydaný c. k. statistickou kanceláří ve Vídni roku 1885, uvádí, že v Cerhenicích včetně Cerhýnek a Radimku bylo už 227 domů a 1678 obyvatel, z toho katolického vyznání 1534, protestantského 112 a izraelitského 32. V samotných Cerhenicích stálo 163 domů s 1215 obyvateli. Pouze dva obyvatelé byli německého původu. Za deset let přibylo podle Úplného místopisného slovníku království českého v městyse Cerhenice 6 domů a jediný obyvatel.

V roce 1880 měly Cerhenice při sčítání lidu 1295 obyvatel, Cerhýnky 419 a Radimek 71. Obecní zastupitelstvo podalo na c. k. poštovní ředitelství žádost o zřízení poštovního úřadu. Nejbližší úřad byl zatím ve Velimi. Ve stejném roce začal v Cerhenicích ordinovat obecní lékař. Lékař bude povinnen léčiti obecní chudé zdarma a taktéž zdarma ohledávati mrtvoly chudých domácích. Obecní zastupitelé usilovali dlouhá léta o postavení nádraží. První žádost z roku 1882 vrchní ředitelství státní dráhy prostě zamítlo. V dalších letech obecní zastupitelstvo žádost několikrát zopakovalo, jednou odpověď zamítavá nebyla, ovšem obec by musela na stavbu přispět částkou 45 000 zlatých. Tolik peněz samozřejmě neměla. Nepomohly ani deputace pravidelně vysílané do Vídně, ani snaha získat podporu od různých institucí.

Začátkem roku 1886 se sešla Hospodářská besídka Cerhenická. Vytkla si velký úkol, velký cíl - zachránit cukrovar. Už po pěti letech provozu došlo roku 1872 k úpadku a provoz byl zastaven. V roce 1877 cukrovar koupil velkostatkář Albert Šebetovský, ale ani on neuspěl.
V květnu vyšla v Kolínských listech výzva "Jakým způsobem lze zachovati cukrovar Cerhenický rolnictvu našemu". Uvažovalo se o založení společnosti, která by ho zakoupila. Cukrovar Cerhenický, stojící v úrodném zlatém pruhu polabském, mající výhodné spojení železniční, silniční s okolím nejširším, vzorně zařízený, nejnovějšími stroji opatřený, možno nyní koupiti za tak nízkou cenu, že jeho další rozkvět vůči jiným závodům, které mají s ohledem na velký kapitál základní mnohem stíženější stanovisko než by měl tento, úplně pojištěn jest!

Další přesvědčující článek se objevil ve stejném listě o dva měsíce později. Cerhenický cukrovar jest ústav pro širší kraj polabský veledůležitý... Zakoupení ze strany rolnictva má mnoho nepřátel na konkurenční nesnášenlivosti vzniklých... Do neděle bylo upsáno 340 akcií po 200 zlatých, to znamená 68 000 zlatých. Máme plnou víru v našince, že cerhenický cukrovar ani "vykuchati" ani do cizáckých rukou padnouti nenechají.

Ovšem víra nestačila, cukrovar v roce 1888 získal pražský velkoobchodník M. B. Kohn, který si v roce 1905 změnil příjmení na Kahler. Podle Chytilova úplného adresáře Království Českého byli před rokem 1912 společníky cukrovaru Maxmilian rytíř Kahler, Felix rytíř Kahler a Viktor rytíř Kahler. Ředitelem pak Jakub Epstein, cukrmistrem J. Láša.
V roce 1899 dostal Hasičský sbor konečně novou stříkačku.

Fantasie lidská sotva dovede domysliti se těch muk a úzkostí, co jich vystálo na tisíce rodin v minulých dnech a nocích. Leč k jakému životu procitli? Domov jejich zpleněn, sady zpustošeny, celá sklizeň zničena, tím jejich zdroj obživy jim uloupen… Tak líčí kronikář 2. září 1890 kruté povodně a krupobití, které zničily celou úrodu.

Co přinese 20. století?

Úplný adresář a popis politického okresu kolínského z roku 1902 uvádí počet domů 194 a 1265 obyvatel. Starostou byl tehdy František Horel, radními František Veverka, Josef Kail, Jan Procházka a Jan Čermák. K obci patřila osada Radimek. Řídícím učitelem v pětitřídní škole byl František Nekvasil, poštmistrem M. B. Kohn, spolumajitel cukrovaru, sládkem v pivovaru František Brejška. V městyse bylo pět hostinských - Břichňáč, Hobl, Horel, Růžička a Volák, dva řezníci, pět obchodníků a dva trafikanti. Velitelem sboru dobrovolných hasičů byl František Horel, přednostou zastávky rakousko-uherské státní dráhy Václav Přibyl.

V roce 1902 byla obec připojena k nově zřízenému okresnímu soudu v Pečkách a obecní zastupitelé to považují za prospěšné a důležité: Naše obec leží na hranici okresu kouřimského a jest od Kouřimi vzdálena 2 a 1/2 hodiny cesty pěšinami, povozem silnicí 4 hodiny. V zimní pak době stává se závějemi cesta neschůdnou a kdo volán k soudu musí po silnici jíti a jest mu konati cestu celé 4 hodiny... Od Peček obec zdejší chůzí toliko 3/4 hodiny vzdálena jest a kromě toho má patero denní spojení dráhou. Každý volaný občan k c. k. soudu do Peček může svoji záležitost vyříditi za dobu kratší, polodenní a může se věnovati dále ku spravování svého hospodářství...

Rok 1904 byl suchý. Celé jaro téměř nepršelo, obilí předčasně uzrálo, skoro všechno hluché, píše kronikář. Obecní zatupitelstvo urguje svou žádost o subvenci na stavbu okresní silnice k Sokolči, aby „z ohledu na letošní bídu a nouzi dělnému lidu a rolnictvu výdělek poskytnouti býti mohl.“

Novým správcem velkostatku se stal od 1. ledna 1904 František Rosipal (někdy se psal také Rossipal), dosud lesník na velkostatku v Ledči. Na schůzi zastupitelstva 23. března 1906 oznámil František Veverka úmrtí starosty Františka Horela, který úřad zastával 29 let. Na obecním úřadě byly vyvěšeny černé prapory na znamení smutku. Novým starostou byl za deset dní zvolen dosavadní radní Veverka.

V čele zámku proveden Aloisem Vedlichem v oleji obraz hradu Karlova Týna a nad tímto umístěn letopočet původního vystavění zámku 1797 a 1907, kdy restaurace jeho byla provedena, zaznamenává Pamětní kniha cerhenického velkostatku.

V květnu 1910 bylo rozhodnuto, že plán na stavbu hřbitova zhotoví Jan Funda, stavitel z Plaňan. Vlastní stavbu pak provedl zednický mistr Václav Dlabač z Velimi. V Praze byla pořádána zahradnicko – ovocnářská výstava. Velkostatek se zúčastnil exposicí ovoce, zavařenin a sušených výrobků a plánkem sušárny ovoce a byl vyznamenán stříbrnou plaketou a dvěma diplomy, chlubí se právem Pamětní kniha velkostatku. 19. května se v Cerhenicích narodila významná divadelní a filmová herečka Blanka Vedlichová-Waleská. Činnost zahájila tělovýchovná jednota Sokol.

V srpnu 1911 byl obci předán nový hřbitov. Konečně začala stavba silnice k Sokolči, dokončena byla až v roce 1919.

Kolem využívání hřbitova pak vznikly dlouhé dohady. Podle původního záměru měl být katolický a obecní. Ředitel cukrovaru a člen obecního zastupitelstva Jakub Epstein s Josefem Sixtou nesouhlasili, aby stavba byla hrazena z rozpočtu obce, aby na ni tudíž přispívali i příslušníci jiného vyznání. Především někteří velcí sedláci byli evangelíci. Nakonec obecní úřad v roce 1915 rozhodl, že o náklady na zřízení a udržování hřbitova se budou podílet pouze obyvatelé katolického vyznání. Ale ani to nebylo konečné řešení - v dubnu 1917 rozhodl C. k. nejvyšší správní soud ve Vídni, že hřbitov je obecní a z obecních peněz také budou všechny náklady hrazeny.

V září 1912 se poprvé hovořilo o zavedení elektřiny do obce. Plán a předběžný rozpočet předložila firma Křižík Kolín. Zastupitelé zatím váhají: "Odkládá se na pozdější dobu až bude celý hlavní proud skrze obec zaveden a jak se to osvědčí".

Ale nabídka byla lákavá a obec nechtěla zůstat stranou pokroku. O rok později přednesl zastupitelům obšírnou zprávu o návrhu elektrického osvětlení poštmistr Jaroslav Linder a 3. dubna 1914 obecní zastupitelstvo rozhodlo o zadání prací již zmíněné kolínské společnosti Křižík. Ta podle smlouvy provede vlastním nákladem nejen primární přípojku a transformační stanici, ale i sekundární síť včetně veřejného osvětlení a všechny přípojky k domům, pokud vedou na obecních pozemcích a soukromník se přihlásí do tří měsíců od přijatého usnesení, tedy od 3. dubna 1914.

Českobrodský časopis Naše hlasy přinesl v sobotu 23. srpna 1913 článek o slavnostním otevření "Sokolny cerhenické" minulou neděli. V předvečer uspořádána byla akademie za spoluúčasti kvarteta z Prahy a sesterské jednoty kolínské...Ačkoli bylo počasí velmi nepřívětivé, vydařila se akademie velmi slušně a to jak účastí obecenstva, tak uměleckým provedením všech čísel... Druhý den vyšel průvod s kolínskou hudbou v čele od školy a zúčastnilo se jej 7 jednot, celkem 104 bratří v kroji. Ačkoli drobný deštík neustával, odebral se průvod na cvičiště, kde za příznivých okolností bylo by se mohlo rozvinouti pěkné cvičení s hrami a zábavou, leč byla provedena jen část. Část cvičení ponechána pro krytou místnost, neboť obětavost cvičící mládeže nejevila se jen v planoucích lících, nýbrž i v zamazaných kolenech a zádech... Při hojně zásobeném buffetu působila asi 30 místních děvčat a paní při prodeji a roznášení a jejich zásluhou bylo vše vyprodáno až do posledního kousku. Sokolna byla odpoledne i večer plna a věneček protáhl se až do hodin ranních. celkem se slavnost zdařila přese všechny přírodní překážky a tak můžeme referát ukončiti slovy bratra řečníka: Zmokli jsme, ale neklesli jsme...

V neděli 28. června 1914 byl v Sarajevu zavražděn arcivévoda František Ferdinand. Rakousko-Uhersko využilo atentátu k ultimátu Srbsku, po odmítnutí mu vyhlásilo 28. července válku. Srbsko požádalo o pomoc Rusko, Německo se rozhodlo podpořit svého spojence, Rakousko-Uhersko.

Byla vyhlášena mobilizace. Lidé se většinou domnívali, že válka potrvá jenom několik měsíců. Přesto v Cerhenicích vznikl už v prvních měsících útulek pro děti odvedenců, pokladničky pro děti padlých vojáků, ženy pletly punčochy pro vojáky v poli, v obecním domě bylo ubytováno 28 uprchlíků z frontových oblastí. V Sokolovně zřídili nemocnici pro raněné a nemocné vojáky. Omezeny a pak zcela zakázány taneční zábavy i kolovrátkářům zakázáno vyhrávati, říká zápis v obecní kronice. Okresní hejtmanství obci nařídilo, aby ubytovala 28 uprchlíků a poskytla jim otop a stravu. Většinou polští židé byli ubytováni v obecním domě. Válka pokračuje a bude dlouhá. V únoru 1915 bylo nařízeno zabírání obilí, které museli rolníci odvádět do okresního obilního skladu v Kouřimi. V květnu následovala rekvizice kovů, hlavně mědi a mosazi. Na lístky byla prodávána mouka, chléb, cukr a další potraviny. Tabák si mohli kuřáci koupit jenom na takzvané tabačenky. V červnu přišel příkaz sejmout a odevzdat kostelní zvony. Budou roztaveny a použity na výrobu zbraní. V Cerhenicích byly zvony malé, jeden o váze 29, druhý 22 kilogramů. Jiný pramen uvádí, že zvony zabavili až v roce 1917 a vojenský erár za ně zaplatil 4 koruny za kilogram. Pro porovnání – kilogram hrachu stál 3 koruny. Dobřichovský kostel přišel o velký zvon o váze 1165 kg a umíráček.

Také v roce 1916 úřady zabíraly obilí, brambory a mouku, ceny potravin neustále stoupaly. Hospodáři směli dát do mlýna jen určité množství obilí podle počtu osob a na základě výkazů, které vydávalo okresní hejtmanství. Situace se postupně zhoršovala. Ve škole se vyučovalo nepravidelně, učitelé byli povoláváni do války. Na ruském bojišti, přesněji řečeno v Polsku, padl 3. června učitel Václav Kafka. Byl zasažen přímo do srdce v okamžiku, kdy chtěl pomoci raněnému důstojníku. Z války se do obce nevrátilo celkem 21 mužů ve věku od 22 do 45 let…

Jak viděl Cerhenice ještě před válkou Josef Tůma, autor knihy Paměti osad na Kouřimsku?

Mezi Pečkami na dráze a Velimí položeno jest městečko Cerhenice (220 m). Rozkládá se výstavně na bocích návrší, kteréž od Křečhoře sem zabíhá a snižuje se do Polabí. Městečkem protéká potok z Obory vyvěrající, kterýž napájí dva rybníky. V jižní části městečka vypíná se zámek, roku 1791 zbudovaný, potom starý zámek (nyní pivovar) a škola. Skoro uprostřed bělá se na stráni kostelík sv. Jana Nepomuckého. Od jihu k severovýchodu zatáčí se podélně náměstí, v jehož hořejší části zbudován jest pomník J. B. Dlabače a v dolejší pískovcová socha Panny Marie. Tuto postavila roku 1745 hraběnka Marie Leopoldina ze Šternberka. Na severním konci městečka zbudován cukrovar a stanice dráhy. Z návrší Beránku půvabný jest rozhled do roviny Polabské.

Josef Tůma pak vypočítává, že v Cerhenicích je 194 domů a 1216 obyvatel, podle zaměstnání 6 tesařů, 9 zedníků, 3 krejčí a 5 hostinských a obuvníků, 8 úředníků cukrovaru a 1 na dráze, 83 rolníků, ostatní dělníci. Výčepů však bylo včetně nové Sokolovny a cukrovarské kantiny celkem devět. Odvolává se na rok 1897, kdy bylo v cerhenicích 69 koní, 531 kusů hovězího dobytka, 104 kozy, 35 vepřů a 20 úlů. V místě je poštovní a telegrafní stanice, stanice rakousko-uherské státní dráhy, již zmíněný cukrovar, založený v roce 1870 a panský pivovar. K obci patří Radimek. Na hořejších pozemcích je půda hlinitá, dole za dráhou převládá písek a jíl.

V zápise z 29. října 1918 zaznamenal Rudolf Bezecný: Pan starosta Bedřich Hobl zahajuje jednání této slavnostní schůze, které se účastní všichni členové zastupitelstva, členové místní školní rady a sboru učitelského. Zmiňuje se o prohlášení samostatného neodvislého Československého státu, vítá tento posvátný akt, zdůrazňuje zachovati klid úplný.Nejvyšším představitelem národa našeho je nynější Národní výbor. Stávající nařízení a zákony zůstávají dosud v platnosti. Vybízí k účastné k práci na národa roli dědičné - práci vlastní ve prospěch nového velkého státu československého. Žádá učitelstvo vychovávati mládež budoucí v duchu svobodném, demokratickém. Zmiňuje se o našem úpadku třistaletém a ke konci provolává konání všemu upřímné Na zdar, což ostatní opětují. Tím akt tento slavnostně skončen.

Radimek znovu požádal o odloučení od Cerhenic v roce 1919, cerheničtí zastupitelé souhlasí. Okresní správní komise však žádost o rok později zamítla.

Ve volbách byl zvolen starostou Jan Horník, jeho náměstkem Václav Prejza. Obecní radu tvořili Josef Horáček, Václav Váňa, Bohuslav Snětina a František Rosipal. Krátce nato navrhl Bedřich Hobl zřízení pamětní desky padlým vojínům.
Bohuslav Snětina znovu navrhuje, aby bylo v Cerhenicích postaveno nádraží a skladiště a zastávka tak změněna ve stanici.

V květnu 1920 bylo schváleno místo pro postavení pomníku padlým. Žádost Tělovýchovné jednoty Sokol na udělení koncese biografu obecní zastupitelstvo podpořilo.

Nekonečný boj o vybudování cerhenického nádraží pokračuje - ředitelství drah předalo žádost ministerstvu železnic. Podmínky pro zřízení nádraží jsou nepřijatelné, shrnuje prozatím záležitost zápis z 13. prosince 1922. V Cerhenicích zůstane jen zastávka.

Ve volbách v roce 1919 získali velkou převahu sociální demokraté - 449 hlasů jim zaručilo 11 mandátů, na druhém místě skončila Republikánská strana českého venkova se 3 mandáty, národní socialisté a lidová strana měli po dvou mandátech. Starostou byl zvolen sociální demokrat Jan Horník, jeho náměstkem Václav Prejza ze stejné strany.
Po vzniku Československé republiky převzalo v roce 1919 nadační velkostatek Ministerstvo zemědělství. V květnu byla vyhlášena pozemková reforma. Proslýchalo se, že obec chce zámek zabrat a upravit ho na školu, pak na okresní chudobinec. Ale zámek byl majetkem státu a žádné zabírání nepřipadalo v úvahu. Když bylo v roce 1922 ukončeno vyvlastňování pozemků, zůstalo velkostatku ze 101 hektarů 80. V někdejší šparglovně uvnitř zámeckého nádvoří obnovili ovocnou školku, která byla založena už v roce 1851 a o půlstoletí později zrušena kvůli pěstování chřestu.

V roce 1921 cerhenický cukrovar vyhořel. Za pomoci státní podpory provedla firma Kahler zásadní rekonstrukci a v kampani již pracoval na plný výkon. Roku 1929 společnost prodala cukrovar Pečecké rafinerii cukru.

Plesy a zábavy se začátkem 20. let každoročně odbývaly především v hostinci Františka Voláka čp. 141, některé v Sokolovně. Jmenujme alespoň Ples invalidů, dělnický, Sokola, hasičský a legionářský, ze zábav Josefskou, šibřinky, maškarní merendu, pouťovou a obžínkovou zábavu, sousedskou a posvícenskou, mikulášskou a silvestrovskou, fotbalový a rekrutský večírek. Svůj ples mívala strana agrární, lidová, sociálně-demokratická i komunistická a živnostenská, nesmíme zapomenout pravidelné divadelní večery.

Volby v roce 1923 přinesly změnu - starostou se stal Josef Horáček, příslušník KSČ. Prvním níměstkem byl Rudolf Bezecný, druhým Josef Jindřichovský. Radními sa za KSČ stali Václav Prejza a Antonín Sadil, za živnostníky Alois Vedlich, za stranu lidovou František Rosipal a za stranu Domovinářů republikánského venkova Jan Horník. Byl založen fotbalový klub Olympie Cerhenice.

Konečně došlo k opravě cerhenického kostela. Kronikář Otakar Videmann však píše, že "ačkoliv byl kostel před opravou ve stavu velmi chatrném, přec po stránce umělecké po provedených opravách velice ztratil, jelikož krásné ozdoby slohu barokního byly zbytečně otlučeny a jednoduchou fasádou zednickou nahrazeny". Škoda.
V roce 1924 jednalo Obecní zastupitelstvo o stavbě Obecního domu (čp. 263), kde bude 8 místností pro jednotlivé osoby, 2 pro rodiny a noclehárna pro "cestující". Návrh připravil stavitel Dlabač z Velimi. V květnu následujícího roku byl Obecní dům (zvaný také chudobinec) postaven. Manželé Havlovi požádali o svolení k postavení Kamenného kříže na místě u mariánské sochy na náměstí na svůj náklad.

Začátkem roku 1925 dostala komise složená z členů Obecního zastupitelstva důležitý úkol: Vyhlédnout místo pro novostavbu školy. V úvahu přicházejí dvě možnosti - Na horkách a na Beránku.

Dosavadní správce velkostatku a dlouholetý radní František Rosipal odešel do výslužby. Byl prototypem bývalých vrchnostenských úředníků, kteří rádi prosazovali svoji vůli, v jádru však byl člověkem dobrým, veselým a vtipným, napsal o něm kronikář.

Ministerstvo zemědělství prodalo nadační statek s příslušenstvím Jaroslavu Liskovi ze 1,120 000 Kč. Převzal ho 5. ledna 1926, současně s patronátními kostely v Dobřichově, Cerhenicích a Ratenicích. Obec požádala o zakoupení velkostatku už v roce 1921 a zájem potvrdila znovu o tři roky později, v dubnu 1924. Nabídka byla ovšem nižší, 700 000 Kč. Zastupitelé uvažovali o adaptaci zámku pro školu, pozemky by zůstaly obecní, pivovar a Zámeckou restauraci mínili prodat. Nový majitel dal v sadech dal vysázet 748 třešní, ve školce 300 keřů rybízu, do hořejšího rybníka nasadil 432 kaprů a 30 štik, kolem struhy a rybníka nechal vysadit vrbu košíkářskou, dodává Pamětní kniha velkostatku.

Po volbách v říjnu 1927 se stal starostou Václav Prejza (KSČ), jeho zástupci Bartoloměj Malý a Jan Horník. Obecní radu tvořili Rudolf Bezecný, Antonín Sadil, Jiří Sixta, Karel Bláha a Rudolf Tománek. zastupitelstvo i se starostou mělo 19 členů.
Po dlouholetých úvahách, plánech a odkladech byla 29. června 1928 otevřena nová škola.

V únoru a březnu 1929 postihly zemi kruté mrazy, které dosáhlky až -36°C. Podobných nebylo pamětníka, píše kronikář. Zmrzly aleje stromů i celé sady, obrovské závěje bránily dopravě po silnici i železnici. Nejvíce postiženy byly třešně na Beránku a aleje k Dobřichovu a Radimku. V údolí do Radimku k Cerhýnkám byl veliký sad plný nádherných a jemných druhů třešní a višní, které zmrzly do jednoho, píše kronikář Otakar Videmann. Proto nechal Jaroslav Liska vysázet v ovocnářské školce 2200 švestek, 5000 třešní, 1500 jabloní a stejné množství hrušní.
Ve volbách byl starostou zvolen Jiří Sixta, Václav Prejza zůstal členem zastupitelstva.

Silnice ke dráze byla ve stavu tak zuboženém, že nebylo možno automobilem po ní ani projeti. Díra byla vedle díry a jestliže zapršelo, proměnila se silnice v jeden močál, dosvědčuje kronika v roce 1930.

Rok 1931 přinesl velkou nezaměstnanost. Dělník mohl dostat od ministerstva denní příspěvek 8 korun, pokud se zúčastnil takzvaných nouzových prací. Obec toho využila k postavení obecní váhy, odvodněna a upravena byla východní část náměstí, která byla předtím "močálovitou a bahnitou proláklinou a která na projíždějící cizince činila velmi špatný dojem".Vrcholu dosáhla nezaměstnanost v následujícím roce, nezaměstnaní dostávali poukázky v hodnotě 10 K, takzvané žebračenky.

Nymburská firma Novák a kolínská Eisler postavily v roce 1932 v Cerhenicích benzinové čerpadlo.

Neznámý zapisovatel hodnotil v Pamětní knize velkostatku situaci po 14 letech samostatnosti Československé republiky, tedy v roce 1932: 28. říjen byl pln jásotu, zpěvu a hudby a oslavoval se ve znamení volnosti, rovnosti a bratrství všech Čechů a Slováků. Všude plno naděje a víry v lepší časy ve vlastním státě a pod vlastní vládou. Pak přišly volby do Národního shromáždění, spoutání svobody voličů vázanými kandidátními listinami a zpolitizování veřejného života. Ztratili jsme Štefánika, Rašína, Dyka, Kramář odkopnut, Baťa zemřel, Švehla zenmožněn… Byli jsme svědky nedemokratického odstraňování nepohodlných pracovníků, vůdců a hrdinů. Chrlily se nové zákony a nová nařízení, vydávaly se miliony na luxusní paláce, subvence, sanace, provise, podpory a mnohonásobné platy. Politické legitimace se staly náhražkou za průkazy způsobilosti a kvalifikace, zavládlo protekcionářství a rozmohlo se prospěchářství a úplatkářství. Aféra stíhala aféru. Vlastnictví a nacionalismus potlačeny, aby se mohl rozbujeti mezinárodní socialismus, komunismus, pseudohumanita, všude a ve všem sledovaná mezinárodnost. Armáda, četnictvo a policie zesměšňovány čítankovými a jinými články, ilustracemi, šlágry a filmy. Doba potřebného vojenského výcviku snižována, rovněž jako počet vojska. Němcům se ustupovalo, nadržovalo se a nadbíhalo… Provokace a velezrádné rejdy Němců jsou trpěny berzpříkladnou benevolencí státních úřadů, varovné hlasy a volání hraničářů vyznívají na prázdno. Vzrůstající hospodářská krise přezírána, nezaměstnanosti není čeleno, šířena nechuť k práci a demoralisace dělnictva. Boháčům jsou odepisovány veliké sumy dlužných daní, proti drobným poplatníkům postupováno se vší příkrostí v placení daní…Lidé nejeví zájmu o důležité otázky státní a národní.

V roce 1934 přebudoval Elektrárenský svaz v Kolíně starou rozvodnou síť na 3 x 380 / 220 V.

Nedostatek svrchní vody v obci se citelně prokázal při požáru hostince Karla Moravce dne 7. září, zaznamenal zápis ze schůze Obecního zastupitelstva.

V roce 1935 uvařil sládek Antonín Bouma posledních 487 hektolitrů piva a 15. prosince 1936 oznámil „zastavení provozu podniku“. Zbyněk Likovský uvádí v publikaci České pivovary 1869-1900 jako rok ukončení provozu 1937.

Rok 1938. Nejdříve dobré zprávy. Tělovýchovná jednota Sokol obdržela další kinematografickou licenci na promítání filmů v Sokolovně. Okresní úřad v Kolíně uvažuje o vydláždění okresní silnice v Cerhenicích. Starostou byl zvolen Rudolf Bezecný.

Špatné zprávy: Obecní úřad nechal vyčistit sklepy pod Beránkem, aby mohly být použity jako kryty. Objednal také 40 protiplynových masek a proběhla sbírka na "obranu státu". V říjnu bylo zakoupeno 500 výtisků publikace Pokyny při leteckých útocích.

Pamětní kniha, chcete-li kronika, byla podle příkazu Okresního úřadu odeslána do Zemského archivu v Praze. Zpět se vrátí až v roce 1945.

Ano, schyluje se k válce. 15. března 1939 obsadila německá vojska Čechy a Moravu. Krátce nato bylo obecní zastupitelstvo "z moci úřední" rozpuštěno. Padesátiletý rolník Rudolf Tománek byl Okresním úřadem jmenován vládním komisařem, Jiří Sixta se stal pokladníkem. Původně to mělo být obráceně, ale vlivné vedení cukrovaru (kde byla už dříve založena organizace strany Národní sjednocení) prosadila Rudolfa Tománka. Ukázalo se, že v dané době to byl přijatelný kompromis - vládní komisař vycházel s protektorátními úřady i občany. Po zabrání českého pohraničí se do Cerhenic přistěhovalo několik vysídlených rodin.

Politické strany byly rozpuštěny. Občané se hlásili do jediné a nově založené - do Národního souručenství. Chtěli tak demonstrovat jednotu. Představitelem strany se v Cerhenicích stal Rudolf Bezecný.

Dne 21. srpna 1939 došel vládnímu komisaři připis Okresního úřadu v Kolíně, ve kterém se schvaluje odprodej velkostatku Ivanu Rydlovi a Anně Rývové.

Prvního září začala 2. světová válka.

Další přípis z 2. října upozorňoval na nařízení, podle něhož musí být označen Obecní úřad a veřejné cesty česko-německými nápisy.

Vládní komisař se skutečně zabýval především vyřizováním různých poplatků a odměn za vykonané práce, například za odvoz písku, polní hlídky, opravy a údržbu, kancelářské práce, papír a topivo. O životě obce se ze záznamů nedozvíme nic.

Ale třeba 16. dubna 1940 vydal rozhodnutí o "sběru kovů k narozeninám Vůdce". A 6. června 1940 zaznamenal: Rozhodl jsem se vydati vyhlášku o tom, že se vyplatí 1000 K odměny tomu, kdo vypátrá pachatele, který odcizil z budovy Obecního úřadu říšskou vlajku.

Zůstane tajemstvím, píše kronikář, jak správa cukrovaru zdůvodňovala velké ztráty cukru způsobené krádežemi. Rozkvetl velmi čilý obchod s cukrem, měnil se za jiné zboží a ke konci okupace se také prodával za 200 - 300 Kč.

V prvních letech okupace v obci kolovalo ilegální Rudé právo a od jara 1941 také časopis V boj, který z Prahy přivážela švagrová lékaře MUDr. Fischera paní Paulyová, objevovaly se i protiněmecké letáky. Přes přísné zákazy poslouchali občané také cizí rozhlas. Nevyskytl se žádný případ udání.

V poledních hodinách 24. srpna 1944 přilétla nad obec ve směru od Kolína letka amerických letadel a shodila 10 bomb. První zasáhla domek pana Bucka čp. 95 a téměř celý ho zničila. Rodina musela hledat přístřeší u sousedů. Zbylé bomby dopadly naštěstí na Beránek, kde po nich zůstaly až 6 metrů hluboké trychtýře.

V zimě 1944 trápil obyvatele kromě nedostatku potravin také nedostatek uhlí. Lidé ho chodili krást do cukrovaru, kde hlídali němečtí vojáci. Poslední zápis Rudolfa Tománka je z 23. ledna 1945. O pár dní později, 29. ledna, se ve škole ubytovali příslušníci ustupujících jednotek wehrmachtu. Němečtí důstojníci byli už dříve ubytováni v zámku, ale například také v patře Čermákova statku čp. 17.

Ředitel cukrovaru musel nechat ve všech třídách zřídit elektrické osvětlení, řemeslníci zhotovili i zatemnění tříd a chodeb. Někteří příslušníci wehrmachtu byli ve styku s několika místními rodinami, zaznamenal kronikář, ale žádné jméno neuvádí. Velitel sice nařídil, aby se po 9. hodině večer nikdo nezdržoval na ulicích, ale rozkaz nebyl příliš dodržován. Více než dvě stě žáků školního roku 1944-45 docházelo od 4. dubna na vyučování v místních hostincích.

Situace se přiostřila teprve po příchodu jednotky SS. Obcí procházely ozbrojené hlídky, před školou stála stráž.

V Praze vypuklo povstání. Zpráva z rozhlasu se rychle šířila. Cerheničtí nechtěli zůstat pozadu a za vsí směrem k Radimku postavili barikádu. Chtěli tak zpomalit ústup německých tanků, které pojedou z jihu, od Benešova. Pak ji však z obavy před pomstou ustupujících německých vojáků rozebrali.

Z Cerhenic odešli němečtí vojáci časně ráno 8. května 1945.

Jednotky Rudé armády projížděly po státní silnici k Plaňanům. Cerhenští obyvatelé je srdečně vítali a pozdravovali.

Po odchodu německých vojáků se v hostinci U Moravců sešel Národní výbor. V souladu s Košickým vládním programem byly politické strany (KSČ, strana národně-socialistická, sociálně.demokratická a lidová) zastoupeny poměrně - každá měla v novém Národním výboru 6 zástupců. Koncem května byl nový Národní výbor na fotbalovém hřišti za účasti obyvatel veřejně schválen. Prvním předsedou byl zvolen ředitel školy Rudolf bezecný. Činnost MNV se soustředila na prověřování chování některých občanů za okupace a oveřování takzvané "národní spolehlivosti". Už na první schůzi 26. května 1945 byl nejdříve přečten Oběžník o konfiskaci pozemků, patřících nepřátelům národa, Němcům a Maďarům.

Členové MNV uctili památku zemřelého Václava Prejzy (1881), poštovního zaměstnance, zpočátku člena strany sociálně-demokratické, pak KSČ. Obecním radním byl zvolen už v roce 1923, o čtyři roky později starostou a významně se zasloužil i o stavbu nové školy. Za protifašistickou činnost a členství v KSČ byl 20. listopadu 1939 poprvé zatčen gestapem a po výsleších propuštěn 16. února 1940. Podruhé byl zatčen 20. ledna 1941 a v prosinci odsouzen zvláštním soudem k pěti letům vězení. Z Ebrachu byl týden před německou kapitulací převezen do bavorského Straubingu, kde 21. května podlehl následkům dlouhého věznění a těžké nemoci. Bylo mu 64 let.

V Ebrachu byl vězněn také sociální demokrat Bartoloměj Malý, zatčený začátkem března 1943 a odsouzený v Norimberku pro velezradu rovněž na pět let káznice. Ve Straubingu se 29. dubna dožil osvobození americkou armádou a o deset dnů později se vrátil domů.

V roce 1945 byl znárodněn cerhenický cukrovar, 1. ledna 1946 vznikl národní podnik Cukrovar a rafinerie cukru v Cerhenicích.

Místní národní výbor rozhoduje, komu bude nebo nebude vydáno takzvané osvědčení o národní spolehlivosti. K vystěhování majitelů zámku zatím nedošlo, zvláštním výměrem jim však byli přikázáni nájemníci. V červnu 1946 byla na zámek dosazena "prozatímní národní správa".

Dne 26. května 1946 se konaly pro další vývoj velice důležité volby do MNV a Národního shromáždění. Za KSČ bylo zvoleno 11 zástupců, lidová strana získala 5, sociální demokracie a národní socialisté po čtyřech. Na ustavující schůzi nového MNV byl namísto Rudolfa Bezecného zvolen předsedou Oldřich Chrastný.

Jako první úkol si noví zástupci obce stanovili úpravu chodníků a náměstí. Na nedělních "dobrovolných" brigádách, píše kronikář, se odmítli podílet statkáři B. Čermák a Fr. Zedník. Byla vydlážděna hlavní ulice od čp. 238 (u Radimku) přes náměstí až k čp. 95 u nádraží.

O necelý rok později Oldřich Chrastný požádal, aby byl z funkce uvolněn a předsedou se od 2. června 1947 stal Václav Slabý.

Toho roku bylo velké sucho. Vyskytli se jednotlivci, píše kronikář, kteří projevili radost a doufali, že se musíme obrátit o pomoc k západním mocnostem. Avšak zásluhou vlády a s. Gottwalda bylo včas a v dostatečném množství dodáno obilí ze Sovětského svazu.

Zápisy v obecní kronice končí začátkem roku 1948. Učitel Miloš Tázler byl o deset let později požádán, aby jako kronikář obce doplnil chybějící část. Podle tehdejších směrnic události vylíčil jediným zápisem a čerpal přitom ze spisů MNV, Místního akčního výboru Národní fronty, školní kroniky, zápisů Jednotného zemědělského družstva a vlastních vzpomínek. Období mezi rokem 1945 - 1948 shrnul slovy: Práce Národního výboru před Únorem 1948 se i přes veškeré boje projevovala spoluprací KSČ a sociální demokracie ve prospěch obce.

V květnových volbách 1948 bylo odevzdáno 42 bílých hlasovacích lístků, schůze Místního akčního výboru Národní fronty to samozřejmě odsoudila. Bílé lístky znamenaly opoziční hlas a obce, kde jich bylo více než 10%, nedostaly žádné státní subvence. Novým předsedou NV se stal od 3. června Josef Němeček, prvním místopředsedou Antonín Sadil. V obci zůstala jediná politická strana - Komunistická strana Československa.

Nový předseda podmínil svou práci výměnou několika stávajících členů MNV, jejich jména však nejsou v zápise uvedena. Proto přidal další důvod - zdravotní stav - a už 17. srpna požádal, aby byl k 1. září zproštěn funkce. Jeden z nových členů MNV František Bacílek navrhl, aby předsedu po dobu jeho nemoci zastupoval Antonín Sadil.
V roce 1949 byl zřízen místní rozhlas, opraveno náměstí s pomníkem J. B. Dlabače i obecní budovy.

V květnu 1951 převzal Místní národní výbor hospodářství Františka Zedníka, který byl označen za kulaka a vesnického boháče. Předtím mu byly předepisovány nesplnitelné dodávky. Narušoval jste řádný chod hospodářství státu a poškodil tím zájmy dělnické třídy. Jevíte se tedy jako rozkladný živel, který ztěžuje socialisaci vesnice a budování socialismu vůbec a jehož přítomnost v tomto prostředí je nažádoucí a neúnosná, napsal referent Okresního národního výboru v Kolíně Františku Zedníkovi do pražské pankrácké věznice. František Zedník byl odsouzen k nepodmíněnému trestu, jeho rodina z obce vystěhována a touto nespravedlností navždy poznamenána. O veškerý majetek přišel také další hospodář Bohumil Čermák.

Po žních 16. srpna 1951 bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo převzetím úpadkových hospodářství p. Boh. Čermáka a Fr. Zedníka. Na 116 členů připadalo 536 ha půdy, z toho 488 orné... Členové však nehospodařili jako na svém, velký výměr polností nestačili včas a zdárně obdělat. Pozdní jaro ztížilo jarní práce, žně skončily až začátkem září. Poprvé bylo použito dvou sovětských kombajnů, které družstvu značně pomohly a které se těšily velkému zájmu občanů. Vázly i podzimní práce, zejména sklizeň cukrovky, popisuje kronikář svízelné začátky družstva. Potíže však pokračovaly několik dalších let.
V roce 1957 začaly jednou měsíčně vycházet Cerhenické noviny. Došlo k dohodě s tělovýchovnou jednotou Sokol o převzetí Sokolovny, kde bude zřízena Kulturní jizba s moderním kinem.

Předseda MNV František Bacílek konstatoval, že obecní kronika není úplná. navrhuje "pozvat některé pamětníky z porevolučního MNV se kterými se pohovoří o poznatcích pro kroniku". Přesto v kronice zůstala bílá místa. Miloš Tázler později doplnil jen léta 1948-58.

Na konci roku 1957 bylo v Cerhenicích 81 televizních antén, stoupal počet majitelů motocyklů, 7 občanů mělo vlastní automobil. Téměř každá domácnost vlastní elektrickou pračku, nechybí ani odstředivky a vysavače. Na životě obyvatel se jasně projevuje, že prvním zájmem socialistického státu je blaho člověka, shrnuje kronikář Miloš Tázler.
Sedmé číslo Cerhenických novin z roku 1958 vítá pana Bradáče, Brejchu, Břízu, Kalinu, Kratochvíla, Podhrázského a ostatní do JZD. Tím, že zbytek drobných zemědělců vstoupil do družstva, stala se z Cerhenic "socialistická obec". Při dvou prohlídkách polí bylo nalezeno 770 brouků mandelinky bramborové. Jeden televizní přijímač připadá na 13 obyvatel.

Začátkem listopadu 1959 zahájilo kino jako první na okrese promítání širokoúhlých filmů, na programu byl sovětský Ilja Muromec. Svépomocí byla dokončena výstavba koupaliště, družstvo Jednota začalo s výstavbou velkého obchodu na místě někdejší prodejny obuvi Jas a Baťa.
Úroda cukrovky byla malá, JZD stanovené úkoly nesplnilo. Špatná úroda se projevila i v cukrovaru - zpracoval 380 000 q řepy, v roce 1958 to bylo 508 500 metrických centů, kampaň trvala 57 dní a cukrovar vyrobil 111 750 q rafinovaného cukru.

V letech 1960 - 61 však družstvo patřilo mezi nejlepší na okrese. Mělo celkem 128 členů, průměrný příjem mužů byl v roce 1961 1651 Kčs, žen 954 Kčs a převyšoval průměrnou mzdu v průmyslu. Na podzim 1960 začala výstavba 1. etapy Železničního zkušebního okruhu.
Obec tehdy měla 1350 obyvatel, 29 majitelů osobního automobilu, průměrná mzda mužů byla 1400 a žen 850 Kčs měsíčně, 357důchodců dostávalo každý měsíc průměrný důchod 465 korun. Ve 405 domácnostech měli 191 televizorů, 205 představení v kině navštívilo 24 700 diváků. Stojí opravdu za to, prolistovat stránky v naší kronice a přečíst si některé řádky z dob první republiky. Jak jiné je to čtení, i když kronikář nenapsal všechno, co by bylo třeba napsat.

Od 1. ledna 1963 se k JZD Cerhenice (s Cerhýnkami) připojil i Dobřichov a vzniklo nové družstvo s názvem JZD Rudý říjen Cerhenice. Předsedou se stal Ludvík Turek z Cerhýnek. Družstvo mělo celkem 288 členů, 1077 hektarů zemědělské půdy, 22 traktorů, dva obilní a jeden řepný kombajn, 487 krav a 1235 prasat. Začalo s úpravou chaty na Benecku a uvažovalo o vybudování 12 bytových jednotek pro mladé členy. Provoz na rekreační chatě byl zahájen v roce 1966. Od začátku roku 1975 se k družstvu připojilo ještě JZD Plaňany, rozloha orné půdy vzrostla na 2063 ha, počat pracovníků na 390 osob.

Skončila výstavba 1. etapy Železničního zkušebního okruhu o délce 13, 2 km, která zahrnovala také vlečku do železniční stanice Velim, pomocné kolejiště a další drobné stavby. Ve 2. etapě, ukončené roku 1965, byl velký okruh elektrifikován oběma proudovými systémy, které ČSD používají.

V roce 1964 došlo ke správnímu sloučení Cerhenic a Cerhýnek a společným volbám do MNV. Předsedou zůstává František Bacílek, tajemníkem Jiří Kůrka.

V letech 1967 - 1975 probíhala v cukrovaru postupná rekonstrukce zařízení. V roce 1972 oslavil cukrovar 100 let od svého založení.

Události roku 1968 a především „vstup spojeneckých vojsk“ 21. srpna shrnul nový kronikář stručně: Družstevníci pokračovali bez přerušení v dokončení žní. Pouze v obchodech se projevily větší nákupy, vyprodané zboží bylo však ihned doplněno, takže nedošlo k nedostatku.

Dne 28. října byla zasazena Lípa svobody. První zasadili občané 28. října 1919 jako připomínku roční samostatnosti Československé republiky.

Přicházejí 70. léta a období normalizace. V Měsíci československo-sovětského přátelství v roce 1970 navštívil Cerhenice amatérský soubor sovětské armády. Program se líbil za velké účasti místních občanů, pochválil kronikář úspěšný večer. Podívejme se znovu na několik čísel, která mají dokumentovat i stále se zvyšující životní úroveň obyvatel: televizorů bylo 399, motocyklů 99, osobních automobilů 93, ledniček 359, praček 309. Celkový počet domů v obci je 501, z toho bylo 111 postaveno před rokem 1870. Obec měla k 1. prosinci 1617 obyvatel, z 847 zaměstnaných osob dojíždělo za prací 549, denně pak 511. Z nich jezdilo vlakem do Kolína 242, do jiného okresu 138 a jiného kraje 70.

Po volbách se stal předsedou MNV Miroslav Noll, tajemníkem Josef Růžička. Po přerušení začínají opět vycházet Cerhenické noviny. Na Železničním zkušebním okruhu byl vybudován ještě malý okruh o délce 3, 9 km, rozšířeno pomocné kolejiště a dokončena správní budova.
Fotbalový oddíl Olympie Cerhenice oslavil v roce 1973 50. výročí založení. Velkým suchem byla nejvíce postižena cukrovka. Josefa Markytánová oslavila 98. a Karel Bříza 93. narozeniny.

V dubnu 1974 mělo být provedeno podle požadavků archeologů letecké snímkování nedávno objevených nalezišť slovanského osídlení v oblasti západně od Kolína. Přesný termín (11. dubna) musel být určen dlouho předem. K snímkování však pro nepříznivé počasí a vzrostlou vegeteci nedošlo.
Rok 1975 přinesl obci 3. místo v soutěži Za nejkrásnější obec a město kolínského okresu. Obec navštívila i snad nejvýznamnější rodačka - Blanka Waleská. Před promítnutím filmu Měsíc nad řekou besedovala s návštěvníky kina.

Dalším zlomovým rokem v dějinách země i obce byl 1989. Občanské fórum bylo založeno 7. prosince.

K 1. červenci 1991 skončilo promítání cerhenického kina.

Ve dnech 20. a 21. května 1995 se konaly oslavy 700 let od vzniku Cerhenic. Nepříznivou zprávu přinesl rok 1998 - byl zavřen cerhenický cukrovar. V současné době z něho zůstaly jen zbytky.

Jako prvnímu bylo uděleno čestné občanství obce 12. května 1905 knížeti Jiřímu Lobkoviczovi (1835-1908), který byl v letech 1883-1907 zemským maršálkem Českého království. O den později byl na schůzi obecního zastupitelstva prohlášen i čestným občanem Cerhýnek. Druhým čestným občanem obce byl Místním národním výborem 4. května 1946 jednomyslně zvolen Edvard Beneš. Jako třetí přijal čestné občanství obce Cerhenice 21. dubna 2006 bývalý předseda vlády ing. Miloš Zeman.

Cerhýnky měly například v roce 1922 64 domů a 446 obyvatel, obec byla přifařena k Dobřichovu a přiškolena do Cerhenic. V průběhu doby se proměňovalo její jméno - staročesky se nazývala Crhenky, Crheničky, to znamená Cerhenice Menší, později Cerhenky a Cerhynky. V roce 1898 byly při orání na panském poli nalezeny hroby s nádobami z období únětické kultury, o dva roky později bylo na návrší Třebická objeveno rozsáhlé pohřebiště z 3. až 5. století n.l.

Ve 14. století byly Cerhýnky rozděleny na nejméně dva vladycké statky, u jednoho stávala tvrz. O století později patřil jeden dvůr Ctiborovi z Malých Cerhenic, druhý Janu Vrbíkovi z Tismic. V průběhu 15. století se objevují další jména majitelů dvorů - Jan Písek z Konic a jeho potomci, Jan z Bříště a na Cerhenkách, Vilém Muchka z Bukova, Vilém z Blanice a Mikuláš Hlaváč z Vojenic. Jindřich Hlaváč přišel o tvrz a ves Cerhenky po neúspěšném stavovském povstání v roce 1623 a zakoupil je Karel kníže z Lichtenštejna. Když urozený a statečný rytíř pan Jindřich Hlaváč z Vojenic slíbil přestoupit na katolickou víru, část majetku mu byla vrácena.

Menší část Cerhýnek patřila už v roce 1524 k Cerhenicím, teprve roku 1638 byla přidělena Rudolfu Václavu Střelovi z Rokyc a dostala se tak k panství Libodřickému. Krčma však dlouho patřila k Cerhenicím. Za zmínku stojí, že v Cerhýnkách bývaly tři panské rybníky, štěpnice, chmelnice a dvě vinice, v ovčíně na zimu zavírali na 500 ovcí.

V roce 1788 bylo v Cerhýnkách 19 stavení, do roku 1843 přibyly jen tři a celkem bychom napočítali 218 obyvatel.

V letech 1850-1869 byly Cerhýnky obcí v okrese Kouřim, 1869-1890 osadou obce Cerhenice, pak samostatnou obcí. Součástí obce Cerhenice jsou opět od roku 1961.

Radimek tvořil s Cerhenicemi jednu katastrální obec. Ve 14. století náležel tamní dvůr pánům z Hradenína, nejstarší zápis z roku 1265 uvádí jméno Přebora z Hradenína. V 16. století patřila ves Janu Paškovi z Vratu, po něm ji převzal jeho syn Bernard, řečený Doktor. Nevíme přesně, kdy byl Radimek připojen k Cerhenicím, ale při konfiskaci majetku Purkharta Střely z Rokyc byl Radimek jmenován mezi vesnicemi, které měly připadnout králi. Od té doby jsou osudy Radimku a Cerhenic společné.

Před rokem 1654 tvořily ves Radimek jen čtyři usedlosti, po skončení třicetileté války zůstaly dvě - Martina Zběhla a Martina Dvořáka. V roce 1890 měl Radimek 10 domů a 62 obyvatel, o čtyřicet let později 11 domů a 53 obyvatel. Přesto tam bývala v čp. 6 hospoda, od
roku 1760 patřila Antonínu Tománkovi, po něm ji převzal jeho syn Jan. Pivo musel brát jen z cerhenického pivovaru, kořalku z panské vinopalny.

Nejstarší písemná zpráva o Ratenicích pochází z první poloviny 14. století. Koncem 19. století byly totiž nalezeny v premonstrátském klášteře v hornorakouském Schlćglu dva pergamenové listy se jmény vesnic a jejich osedlých (sedláků) ze dvou berních okresů - „Sessio curimensis“ a „Sessio coloniensis“, tedy kouřimského a kolínského. A právě ve druhém jsou mezi jinými uvedeny i Cerhenice a Ratenice. Ratenickým Ješkovi, Peškovi a Hermanovi tehdy patřilo v Cerhenicích několik osedlých a 30 koní, za své poddané platili v Cerhenicích daň.. Naopak, za panování Vladislava Jagellonského (1471-1516) patřila k Cerhenicím i část vsi Ratenice. Na přelomu srpna a září 1592 zemřel na cerhenské tvrzi Mikuláš Střela z Rokyc. Jeho druhá žena Johanka se znovu provdala za Děpolta Švihovského z Ryzmburku a na Horažďovicích. Od Adama Hlaváče z Vojenic a v Ratenicích koupila roku 1602 jeho dědictví – ratenickou tvrz, dvůr s pozemky a lidmi osedlými i neosedlými. Císař a král český Rudolf II. Dal k zapsání smlouvy o koupi do zemských desek své svolení. Touto smlouvou získal cerhenský rytířský rod z Rokyc celou ves Ratenice. Ta s Cerhenicemi sdílela osudy až do zrušení roboty v roce 1848.

Připravil Břetislav Ditrych