Starosta Marek Semerád srdečně zve na pátek 15. 11. 2019 od 16:00 hodin do envicentra, kde začne další série besed s významnými osobnostmi naší doby. Jako první k nám přijede významný fotograf František Dostál.
„Já jen fotím“
František Dostál patří mezi nejznámější české fotografy. Zajímaly ho nejen slavné postavy, zachytil svým fotoaparátem například papeže Jana Pavla II. nebo Karla Gotta a třeba Antonína Panenku, ale blízcí mu byli a jsou lidé na ulici nebo třeba v hospodě, kde si vyposlechne jejich starosti, radosti a smutky, kde ho dávno berou jako svého. Ulice se stala tím největším jevištěm světa, říká. Ve fotografii nechci zesměšňovat a ubližovat lidem. Spíše nastavit zrcadlo k zamyšlení a jsem spokojen, když se mi to zdaří s pomocí úsměvu…Fotografování je osobité rozmlouvání s lidmi. A připomíná i známá slova Miloše Kopeckého: Humor je jediný důstojný způsob, jak být smuten.
Historik umění a výtvarný kritik Jiří Šerých napsal v rozsáhlém úvodu, spíše studii ke knize Lidé pravdě podobní, že Dostál si nehraje na krásu, ale na pravdu. V jeho snímcích je skutečný a všední život, zmíněný humor a hlavně porozumění, sounáležitost.
František Dostál je autorem více než třiceti fotografických publikací, například Lidé pravdě podobní, Život na psí knížku, Jdeme na jedno, Život je pes, na desítkách dalších se jako ilustrátor podílel. Letos vyšla obsáhlá a především vzpomínková, chcete-li dokumentární, kniha Moje rodné Vršovice, Jak jsem potkal Evy s krásnými akty, i periodické Fotořečiště s pořadovým číslem 18. V závěru sice oznamuje, že je poslední, ale při našem minulém rozhovoru slíbil, že poslední nebude.
Narodil se a vyrůstal v Praze, část života prožil v jihočeských Vodňanech a ve vsi Hradenín, dnes místní části městyse Plaňany. Nikdy nebyl fotografem z povolání, pracoval celý život jako konstruktér a projektant. Je držitelem desítek ocenění, v českém i zahraničním tisku publikoval tisíce snímků. Zdaleka není jen fotografem obyčejných lidí ve městě, mezi jeho nejslavnější soubory patří kniha Letní lidé z doby, kdy často jezdil „Posázavským pacifikem“ z Braníka do malých říčních lázní na zlenické Hlásce u Sázavy. A jak prohlásil jeden z jeho přátel, byl snad jediný, kdo tam nejezdil odpočívat, ale fotografovat.
Své práce představil na samostatných výstavách v Čechách a na Moravě, zúčastnil se také mnoha výstav v celém světě. Před pěti lety proběhla jeho velká souborná výstava na Pražském hradě.
Těšíme se, že náš host přiveze i ukázky posledních knih a výběr ze svých nejznámějších fotografií. Ale nejvíc se těšíme, až si s ním budeme moci popovídat. O obyčejném životě, o tom, proč v našem století, jak říká, ubývá lidí, co umí dodržet slovo, proč se méně zdravíme, proč slušnost podražila a slůvka jako děkuji nebo prosím zapadla do studnice zapomnění a stala se tak neznámá.
/Břetislav Ditrych/
