Doslov 2022
Jak ten čas letí! Od prvního vydání této knihy uplynulo už 12 let. Dlouhých, nebo krátkých?
Nedávno jsem procházel kolem rodného domu Blanky Waleské, někdejší Zámecké restaurace, pak dlouhá léta jen hostince s výčepním panem Balounem, kam jsem kdysi jako kluk chodíval se džbánkem pro pivo. Dům už úplně ztratil svůj dřívější vzhled, snad zůstane alespoň pamětní deska. Svoji historickou podobu ztratila nenávratně i protější stará tvrz, zmizel pivovar, jen opuštěný zámek zatím stojí.
Jeden z nejstarších cerhenických hostinců v čp. 130 se nacházel u Předního rybníka a jen pár kroků od někdejšího pivovaru, možná vůbec nejstaršího, ale jistě jednoho z nejstarších v Čechách. Dekret c. k. okresního hejtmanství na provozování hostinské živnosti obdržel Matěj Freund již 4. listopadu 1850. Od roku 1881 byl majitelem koncese Ferdinand Freund, jinak také člen obecního zastupitelstva. Jsem stár, nemohu nadále živnost šenku kořalečního sám osobně provozovati, napsal roku 1909 v žádosti o schválení svého nástupce, cerhenického rodáka Aloise Vedlicha, a odstěhoval se do Kolína. Ještě v červenci koupil hostinec, kterému se pak říkalo panský a pojmenován byl dokonce Zámecká restaurace, Tereziánský ústav šlechtičen. Kromě zámku mu patřil i velkostatek s pivovarem. Třiatřicetiletý Alois Vedlich tu bude jenom nájemcem, kromě práce hostinského musel zastat i kupecký krám, který měl dveře a výklad v průčelí domu. Jistě mu vypomáhala i žena Marie.
V následujícím roce, ve čtvrtek 19. května 1910, se jim narodila první dcera Blanka, začátkem září 1911 pak Libuše.
V roce 1913 bylo v Cerhenicích neuvěřitelných 9 výčepů. Alois Vedlich zůstal hostinským až do konce roku 1931, kdy se stal vlastníkem slatinných lázní Železnice u Jičína. V hostinci, k němuž patřila i stinná zahrada, zděná besídka a nekrytý kuželník, se vystřídali dva výčepní, posledním hostinským byl od roku 1940 do roku 1959 František Baloun.
To byla jen velmi stručná odbočka k domu, kde se narodila Blanka Vedlichová, později slavná herečka Blanka Waleská. Příběh jejího života jste před chvilkou dočetli, nebo jím listovali.
Kniha, kterou držíte v rukou, byla v prvním vydání pokřtěna 25. září 2010. Pamatujete? Setkali jsme se tehdy v nově otevřeném sále Sokolovny, tolik zvědavých posluchačů by se do Síně Blanky Waleské na starém obecním úřadě v dnešním Environmentálním centru ani nevešlo. Tam byla zahájena výstava Blanka Waleská – herečka pastelových barev, kde si návštěvníci mohli prohlédnout vzácné dokumenty, fotografie a dokonce ukázky oblečení naší slavné rodačky. Nebo nádherný portrét akad. malíře Františka Naskeho, jemuž byla Blanka, ještě jako Vedlichová, modelkou. A odpoledne s Blankou Waleskou připravované ke 100. výročí jejího narození bylo opravdu slavnostní. Vždyť tehdy k nám přijeli vzácní hosté, herečky Miriam Kantorková (s Blankou Waleskou hrála například ve filmu Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice z roku 1969, natočeném na motivy stejnojmenného románu Václava Kaplického), Luba Skořepová, Gabriela Vránová, která se s Blankou Waleskou setkala ve známém filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku, a přední člen činohry Národního divadla Vladimír Brabec. Na jevišti naší první scény hráli například ve slavných inscenacích Romeo a Julie nebo Smrt obchodního cestujícího. Všichni se, opakuji, s Blankou Waleskou potkávali na jevišti, ve filmu i v televizních inscenacích nebo v rozhlase, všichni o ní s úctou a potěšením vyprávěli. Nechyběla ani bývalá sekretářka ředitele Národního divadla paní Helena Trojanová, která Blanku Waleskou zblízka znala, řekli bychom, ze zákulisí. Nikoliv úředně, ale jako milou a skromnou ženu.
Připojuji osobní vzpomínku na Vladimíra Brabce. Nějakým omylem přijel o hodinu dřív než ostatní hosté. A já jsem ho tak měl necelou hodinu takříkajíc pro sebe. Prošli jsme si velmi pečlivě výstavu, komentoval fotografie z jeviště Národního divadla, vyprávěl o setkání s Blankou Waleskou. Leccos z toho samozřejmě pak zopakoval i před četnými posluchači v Sokolovně. Zmínil jsem mu, jak ráda Blanka chodila už jako dívka do nedalekého třešňového sadu na Beránku. Jak se tam později ráda vracela. Beránek? To je krásné jméno, dodal Vladimír Brabec. V polabské rovině máte kopec jménem Beránek. Musím se ještě vrátit, musím se tam podívat. Už za týden mi volal, že knihu přečetl, velmi za ni děkuje, potěšila ho, ukázala mu Blanku Waleskou z docela jiné stránky. Možná nebyl sám. A ujišťoval mě, že slib, který si dal, co nejdříve splní. O čem asi přemýšlel, když procházel mezi starými dožívajícími stromy?
Bohužel, čas je neúprosný, už nikdo z tehdejších hostů mezi námi není. Zůstala jen vzpomínka na krásné odpoledne. Kdy se také stalo, co by se stát nemělo. Chtěli jsme si jejich vystoupení a vzpomínky zaznamenat, selhala však nahrávací technika. Když jsme to zjistili, bylo pozdě.
Za připomenutí jistě stojí, že o dva roky později, v prvních měsících 2012, se v Regionálním muzeu v Kolíně konala výstava Jejich osudem byla Thálie. Hlavními „postavami“ tu byli herci Radovan Lukavský, který se sice narodil v Praze, ale vyrůstal v Pečkách, filmový a divadelní herec Robert Vrchota, působící v letech 1961 až 1980 v kolínském divadle a Terezie Brzková, kolínská rodačka, asi nejslavnější z titulní role filmu Babička podle románu Boženy Němcové. Známe ji například z filmu Pyšná princezna nebo Princezna se zlatou hvězdou. Ani tady samozřejmě nemohla chybět naše Blanka Waleská.
První vydání knihy je už dávno rozebrané, jsem proto velice rád, že starosta a zastupitelé městyse rozhodli o dotisku, o druhém vydání.
Blanka Waleská si to nepochybně zaslouží.
Co ještě dodat? Snad jen připojit několik fotografií Blanky Waleské z doby, kdy jí bylo málo přes dvacet let, a rozloučit se snímkem se Stellou Zázvorkovou z mnohem pozdější návštěvy u Jana Wericha na pražské Kampě.
/Břetislav Ditrych/
